paluba leteckého speciálu pro převoz českých politiků, hokejistů a dobytka, kdesi nad Atlantikem, někdy v roce 2011
Zápisky ze všech zemí od nás na západ se píšou špatně, neboť časový posun neumožňuje zachytit jeden celý den. Osobně z tohoto jevu viním Evropskou Unii, více si o něm přečtete v mé nové knize 15, nikoliv 24 časových pásem, která vyjde zítra v 17 hodin odpoledne a ve 13 hodin washingtonského času ji budu podepisovat v pražském knihkupectví. Pero si prosím přineste vlastní.
Obrazovka v letadle mi ukazuje, že je let dlouhý něco přes 7000 kilometrů a že trvá devět a půl hodiny. K ukrácení času mi letuška nabízí sklenku vína, ale nemilosrdně ji odmítám. Let je nekonečný, ale dá se za tu dobu leccos udělat. Tentokrát jsem mimo jiné napsal novou knihu Rok devátý, týden třicátý šestý, neděle a s námahou jsem vyřídil všechny dopisy od mých obdivovatelů. Po odepsání Hájkovi s Bátorou probíhá hladké přistání a jedeme do známého hotelu v samotném centru hlavního města. Je hezké, že každý rok dostanu stejný pokoj: má všechny stěny polstrované a na lůžku je nachystaná speciální noční košile se zkříženými rukávy a vyšitou jmenovkou. Milé.
S programem začínáme ihned. Ještě v pondělí odpoledne se konalo moje vystoupení v Competitive Enterprise Institute, který před třemi lety vydal anglickou verzi mé Modré, nikoli zelené planety. Od té doby často slýchám, že každý, kdo ji četl, by „rád viděl člověka, který tohle napsal.“ Rád jsem pozvání přijal. V publiku to vře jako před rokovým koncertem, nejvěrnější příznivci mi dokonce hází na jeviště suvenýry: rajčata, okurky, pánské polobotky číslo 45. Po ošetření začínám rozehřívat diváky oblíbenou hádankou: „je to 5x větší než velryba a 10x hloupější, co je to?“ Odpověď „loď s aktivisty Greenpeace“ nikdo neuhodne. Když přednáška graduje, oznamuji, že nás čeká doba ledová a zabránit jí lze pouze větší produkcí skleníkových plynů, načež demonstrativně otevírám připravenou ledničku. V hledišti propuká nadšení, fanoušek s dready omdlévá a je vynesen ze sálu.
Po skončení přednášky je mi nabídnuta ještě návštěva ve špičkovém jazzovém klubu, ale nemilosrdně ji odmítám. Po úspěchu předešlé akce mám obavy, abych nestrhl veškerou pozornost na sebe a nezastínil místní jazzmany. Každému je třeba dopřát zasloužený obdiv.
Druhý den začínáme položením květin k Památníku obětem ekologických aktivistů. Poté poobědváme výborný pandí steak, načež přejíždíme do dalšího známého amerického institutu Mustache Foundation, kde mám večer projev na téma jak chutně poobědvat a neumazat si knír. To je západní alternativa k mé jinak oblíbené přednášce jak provést privatizaci a neumazat si ruce. Následuje krátká návštěva plesu Asociace Lovců Velryb a den zakončuji slavnostním zahájením výstavby nového supermarketu na ploše bývalého parku. Po slavnostním skácení první ze sta sekvojí je již čas myslet na cestu domů.
U letadla bohužel z časových důvodů nestíhám debatu s mými příznivci, kteří mě přišli pozdravit dokonce s několika transparenty a na cestu mi věnují několik plat vajec od amerických nosnic. Než mi je letušky všechny seškrábou z obleku, rolujeme již na na ranveji letiště Ronalda Reagana. Krátce po startu mi přispěchá kapitán s nabídkou pilotáže vládního Airbusu, ale nemilosrdně ji odmítám. Cítím se již poměrně unaven. A navíc, nejsem přeci superman. Jsem prezident.
